LDT CHEBÁCI

Den 9.

Jestli jsme v minulém týdnu nadávali na studené noci a chladná rána, tak poslední dny rozrážíme dveře chatky po zahlášení Budíčku jen v trenkách a pantoflích. Někteří jen v pantoflích, viď Sofinko. 25°C v 9 hodin ráno je prostě mazec.

Natlačili jsme do sebe rohlík s lomíčkovskou nutellou (rozumějte máslová pomatlánka s kakaem), vysmejčili chatky a šli jsme se opět zmrzačit. Ne tedy jako MiniVaci minule, který nám již dva dny předvádí cirkusácké kousky s berlemi, ale čistě soutěžně.

Hnedle takhle dopoledne nás čekala pořádná akce, aneb jinými slovy - vosy jsou všudypřítomné a nebezpečné. Při vysvětlování programu okolo nás jedna taková malinkatá nenápadně kroužila a zalíbila se jí slečna programátorka jinak známá jako Iška. Nakoukla do našeho programu a pomyslela si, že nám na pár chvil oddálí soutěž (nebo se jí snad nelíbila naše hra?). Posadila se, zabodla, a spokojeně odletěla dál. To se ovšem nedalo říct o Išce, ta už tak moc spokojená nebyla. Za pár minut nastalo drama. Rychlé natékání, zamotaná hlava a špatné dýchání. Ještě že náš všímavý zdravoťák Marťas rychle rozpoznal alergickou reakci, která předtím nebyla nikterak známá a zavolal sanitku. Podle lékařů prý však za pět minut dvanáct. No, co Vám budeme povídat, programovou nám  napíchli a odvezli. Ještě, že jsme pochopili pravidla hry, jinak by bylo vše ztraceno. Naštěstí nám jí brzo vrátili - co by pak bylo s odpoledními bodíky do celotáborovky?!

Náš kovbojský výcvik nakonec pokračoval a dnes jsme si vyzkoušeli, jaké je to žít s nějakým hendikepem. Abyste věděli, být šerifem není žádný med. V televizi všichni vypadají jak ze škatulky a jsou takřka nezranitelní, ale ve skutečnosti jsou to ztrhaní chlapi, kteří po všech těch přestřelkách, bitkách a pádů z koně trpí všelijakými neduhy. Někteří jsou tak slepí, že už ani nevidí, kam by jeden dopliv. Další trpěli němotou – však překousnutý jazyk při jízdě na koni, to je raz dva. Jiní byli tak zmatení, že mohli chodit jen pozpátku a další potřebovali držet za ruku. No a v takové sestavě kryp…. tedy tělesně postižených, jsme si v krásných 30°C dali výklus k viaduktu a zpět. Dokonce na nás hlavas Vaci byl tak hodný (přihřívám si polívčičku), že nás po tom výkonu nechal vykoupat v lomu – ono je totiž zase pondělí a u Lomu nikde nikdo!!

Celodenní program nám rozpůlily masové koule v rajské omáčce s těstovinami a polední klid. Tentokrát v rozpálených chatkách skoro nikdo nezůstal, vyvalili jsme se na deky do stínu stromů a mastili karty nebo podřimovali.

Nevíme, čím jsme si to dneska zasloužili, ale dostali jsme povolení nakouknout do místního konzumu - legendárního COOPu, kde cukrovinky jsou ještě cukrovější, chipsy bramborovější a ceny vymrštěnější než ve specializovaných prodejnách pražského Václaváku. Ani jsme si nevšimli, že nás po té konzumní procházce nikdo nezavolal na svačinu. Najednou, jako by se život v táboře zrychlil a všechno zalila růžová barva. Od programových (Išky a Elišky) jsme dostali úkol postavit lazaret v životní velikosti, abychom se z těch dopoledních hendikepů zcela vyzdravili. Nastřelení z toho neskutečného přívalu cukrů jsme makali jako mravenečci. Lazarety doslova vyrostly před očima a zástupci oddílů nám udělali prezentaci hodnou úrovně realitních makléřů.

Protože těch sladkostí a laskomin bylo málo, nechali jsme se při večerním nástupu zasypat hordou balíků a dopisů, které se přes víkend nahromadily na poště. Dnes v noci se kromě štěkotu místních kojotů bude jistojistě ozývat do tmy ještě spokojené mlaskání, krkání a pr…. no však vy víte... ;)

Dobrou a zase zítra. J