11. den
Dobré ráno z Lomíčku!!! Včera jste jistě netrpělivě očekávali další článek, ale žádné strachy, o žádné vyprávění nepřijdete. Ráno jsme začali perníkem s kakaíčkem. Pro nekakaavce byl připravený čaj. Kdo neměl bílý nos od cukru, ten si včerejší snídani vůbec neužil.
Dopoledne jsme si vyzkoušeli, jak moc jsme oddaní a jednotní ve svém kmeni. Čekal nás totiž okruh s toaletním papírem. Cílem hry bylo oběhnout všechna stanoviště, sesbírat kusy šifry a to všechno s dvaceti články toaleťáku. Při čemž se musí po celou dobu cesty každý trosečník držet a nepřetrhnout ani kousek. Za přetrhnutí byla časová penalizace. Kdo s námi jezdí pravidelně, už ví, že je to taková tradiční hra. Nicméně každý rok se vymýšlí nové taktiky a strategie. Běžet či neběžet? Dát nejstaršího dopředu či dozadu? Držet toaleťák celou rukou či se ho dotýkat minimálně? Po úspěšném okruhu jsme luštili jak o život. Aaaaaa je to posunutá abeceda! Ale o kolik? Jeden z týmů měl možnost nahlédnout do šifrovacího klíče. K překvapení nás všech výhodu využil. Nicméně v klíči je vysvětlení principu, na kterém šifra funguje. Nikoliv řešení ke konkrétní šifře. No snad jim výhoda pomohla k lepšímu výsledku.
Na oběd jsme měli gulášek a čínu s rejží. Rejži, jako správní trosečníci milujeme. Odpoledne se naši nejstarší trosečníci pustili do výroby dřevěných kolíků. Na naši – také tradiční hru – kolíkovanou. Lomíček bez kolíkovaný, není Lomíček. Odpoledne jsme tedy běhali pro dřevěné kolíky zatlučené v zemi. Někteří měli větší štěstí, ale to tak hold v kolíkované chodí. Pak jsme si dali jeden s předposledních zápasů vybíjené a pexesa. A chystali se na večeři.
Povečeřeli jsme pořádně propečené francouzáky. Francouzské zapečené brambory. Mňam. Na večerním nástupu jsme rozdali došlou poštu a pár žlutých karet. Také nám byla sdělena jedna žhavá novinka. Táborák. Poseděli jsme tedy u ohně a zazpívali si pár táborových písní….a jako každoročně…. táborový oheň znamená jediné…stezku odvahy a přežití.
Stezku odvahy přežili všichni trosečníci. Hysterický útěk z lesa předvedla akorát jedna ze strašících vedoucí, která se bála kolegy o stanoviště vedle. Náš kuchař totiž umí dost věrohodně děsivě vrčet a štěkat jako pes. Nakonec jsme stezku přežili ve zdraví všichni. To byl také důvod, proč text píšeme až dnes. Pozdější večerka nás zmohla a do spacáčků jsme zapluli rychlostí blesku.
Blížíme se do finále a začíná to být opravdu napínavé. Večer podáme hlášení.
Tak ahooooj, musíme běžet na latrýnu..